Začalo to jednou v noci, kdy už jsem si nějakou dobu hrála s myšlenkou zařídit si blog. Jednoduše pro svěřování, protože cítím, že s tímhle se nikomu blízkému svěřit nesmím. Proč? Možná by se našlo pochopení a možná bych v jejich myšlenkách a slovech našla jen jed, který by mě dohnal k tomu, abych znovu měla pocit, že vzít si život bude lepší.
Ale teď od začátku...
V jednom ani malém, ale ani velkém městě žila malá holčička. Její rodina byla známá a měla se velice dobře. Dívka měla vše na co si kdy ukázala, stužky, hračky a zážitky z exotických zemí, Dívka však neměla čas. Pro někoho jsou časem peníze a však dívka poté porozuměla že je to láska... aspoň pro ní. Rodiče se jí ještě krátce před dvouciferným číslem rozvedli a tam to vše začalo. Rodiče si jí začali přehazovat jako horký brambor, protože snili o svých nových životech tak intenzivně, že už nebylo místo pro ní. Dívka dospěla dvanácti let a s pocitem nechtěného jedince se pokusila o sebevraždu. Osm prášků na spaní však nezabralo a ona si o to víc vážila života. Díkybohu. Rozhodla se ponořit do vlastního světa a šest let tak přežívala, mezitím co se její rodiče ubírali ke svému světu více a více, až úplně zmizeli.
Mezitím se dívka potácela mezi tenkou hranicí studia a drog, žádných tvrdých drog, ale přeci... A najednou byla úplně sama. V obrovském bytě plném starožitností a vzpomínek na šťastnou rodinu, kterou tak nazvala až poté, co o úplně vše přišla. Starý byt však zůstával a dívka s chutí ho spáli, i se samou samotnou si uvědomila, že to tak nepůjde, a že by umřela už tenkrát, kdyby někdo nechtěl aby dokázala obrovské věci.
A tak si dívka na pospas krásnému světu, který byl však poset trny, vyrobila boty. Na statném podpadku a s tenkými pásky se vydala do světa.
